Už výjezd na akci byl dost kuriózní - vzal jsem si dovolenou, abych se v klidu připravil, zabalil a nevyjížděl na akci se zpožděním, zvlášť když jsem měl jednak nakoupit něco málo zásob do společné kuchyně a hlavně vyzvednout dva jedince v Praze.
První telefonát z práce mě, ještě dospávajícího, překvapil už v 7:30 a přišel od kolegy, od kterého jsem to nečekal - to mě mělo varovat ...
Následovaly další a další hovory, na dálku jsem se připojoval do naší sítě, pokoušel se nahazovat servery a počítače, které odmítaly spolupráci (ale na které se šlo naštěstí na dálku dostat), abych pak zjistil, že značnou část problému způsobila poškozená DNS...
Prostě a krásně - balil jsem ve chvatu, naštěstí jsem odjel se vším co jsem na víkend potřeboval, nákup v K* jsem zvládl taky (byť s chybkami v počtech kusů) a pak už jsem mohl nerušeně odjet. V Praze jsem kamarády našel velice rychle - GPSka mě přivedla ke kamarádům s odchylkou 20 metrů :-D
Jízda podle GPS má jednu zásadní nevýhodu teď v zimě - nemá označeny úseky bez zimní údržby, což jsem poznal v Kumburském újezdu. GPS mi jako nejrychlejší trasu neoznačila tuhle z mapy Googlů, ale úplně jinou.
Zvětšit mapu
Minule jsem tu druhou trasu už projel na nastavení "Nejkratší" a teď mi tu trasu ukazoval na nastavení "Nejrychlejší", a já, protože si to neověřil na mapě, jsem věřil tomu, že to jinudy na naše cílové místo dojet rozumně nejde. Jenže ...
Už po pár metrech jsem si všiml, že jedu z kopce, silnice je profrézována, ale neposypána a bohužel uježděna. Stáhla se mi prdýlka a do cíle zbývalo něco malounko přes 12 km. Nedalo se dělat nic jiného než zkusit pokračovat ...
Svítíce si dálkovýma světlama, mlhovkama a jedouce s větrem v zádech 30km za hodinu (to je drobná narážka na jednu z písniček, o které se domnívám, že jí zpíval Karel Zich) jsem pokračoval vstříc dvojité zatáčce, která měla ukázat co je ve mě a co v autíčku
Zvětšit mapu
Pro tuto chvíli jsme měli štěstí, autíčko na zimních gumách sneslo mé jemné přišlápnutí brzdy, poslušně snížilo rychlost a reagovalo i na točení volantem. A protože vše prošlo hladce, pokračoval jsem nasazeným tempem dál ...
Musím obdivovat obyvatele vísky "Pustá Proseč", protože nechápu, jak bych já denně jezdil autem do práce, cesta za touto vískou totiž pokračovala ve stejném duchu jako předtím. Ticho, hluboké lesy, profrézovaná cesta a za ní sráz, anebo příkop. Jak jel pomalu, tak si myslím, že bych se musel hodně snažit, abych případně projel hráz ze sněhu kolem cesty. Nic proti mě nejelo, což bylo štěstí - nevím, jak bych se tu vyhýbal nějakému kamionu jako minule, když sníh nebyl.
Měl jsem takovou obavu z toho, že při případné havárii zraním své kamarády, že jsem z fleku zapomněl "Litanii proti strachu" a bylo mi jasné jak tohle dopadne, když se tomu poddám a budu to v sobě dusit - udělá se mi na konci cesty blbě a sanitka s lékem nedojede včas, zvlášť když si nestihnu poručit správnou pomoc (10x vdech do pytlíku a 1x mimo, abych se trošku přidusil a nehyperventiloval). Zkusmo jsem nadhodil: "Docela to klouže". Kamarádka co seděla vedle mě mi na to řekla vesele: "Máš tu zadarmo školu smyku". No holka, pomyslel jsem si, co asi budeš říkat, až zůstaneme někde viset. Autíčko při jízdě do mírného kopce totiž trošku ztrácelo na rychlosti a jakákoliv manipulace s plynovým pedálem vyvolávala prokluzy. Debata se stočila na školy smyku, aby pak umlkla úplně.
Jiné téma mě nenapadlo a tak jsem si pro přehlušení strachu začal pobrukovat s rádiem. Nemyslet na strach mi pomáhá a i teď pomohlo ...
To samé, co jsem napsal o obyvatelích vísky Pustá Proseč, bych z fleku mohl napsat o obyvatelstvu vísky Valdov, ale ti mají to štěstí, že mají vícero přístupových cest. Pochopitelně, cesta po které jsem jel byla v tu chvíli z kopce, na konci dálková světla osvítila značku dej přednost v jízdě....
Z rychlosti 30km jsem opatrně na 150 metrech dokázal prakticky zastavit. To byla snad moje nejdelší brzdná dráha na sněhu při velmi opatrném brždění :-) ABS si ani neťuklo :-))
Jak se říká - nechval dne před večerem a když jsem si ve Valdově mezi haldami sněhu našel správné místo na odbočení, pronesl jsem cosi ošklivého. Proti mě byla cedulka "silnice se v zimě neudržuje", ale cesta byla kupodivu profrézována - otázka byla nasnadě - kam až je profrézováno ???
Na nejbližších sto metrech se mi podařilo při jízdě do kopce nasadit nyní již obvyklou rychlost 30km/h a osud pro mě měl připravené další překvapení - po obvodu kopce zaříznutou železniční trať, na ní přejezd se semafory. Anděl strážný stál při mě, vlak nikde na obzoru a "lunobílé" světlo (kdybych napsal bílé, pak by mě má část, která si ještě pamatuje výuku zabezpečení na železnicích utloukla :-) ) na mě přátelsky pomrkávalo.
Nikdy v životě jsem na železniční přejezd, u nějž neznám aktuální stav, nejel tak rychle - pro jistotu jsem zkusil ještě zrychlit a povedlo se. Ani nevím jak jsem ho přejel, tak mě doslova hypnotizoval blížící se vrchol stoupání... A pak jsem začal doslova padat do vísky Uhlíře a okamžitě jsem si pro sebe vyhodnotil, že tudy zpátky rozhodně neprojedu. Na konci cesty klasický žertík, který mě už nemohl překvapit, značka Dej přednost v jízdě a za ní .... perfektně uklizená silnice.
Po zastavení auta, jsem vyžahl malou P*, prozřetelně právě k těmto účelům zakoupenou a pokračoval dál. To, že po 3 kilometrech jsem opět najel na profrézovanou silnici bez zjevného dalšího ošetření mi nevadilo, už jsem byl zvyklý. V posledních 4 kilometrech mi už totiž zbýval jen poslední ošklivý úsek - prudké stoupání se zatáčkou a odbočkou k chatě, to ostatní je jen velmi lehce zvlněno.
A až těchle necelých sto metrů jsem na první pokus nedal a ani na druhý - to mi ale trošku pokazilo protijedoucí auto, které mělo ze mě možná šok až zastavilo, přeci jen jsem se pokoušel použít levou část úzké silničky, která vypadala, že působením slunce odtála, anebo tam někdo prsknul popel ze dřeva - to jsem v té tmě nedokázal poznat.
Na třetí pokus a bez pasažéru jsem kopeček už dal, takže ke čtvrtému plánovanému pokusu s nasazenými řetězy už nedošlo. Hned poté kamarádka volala do dalšího auta, že jsme na místě. Tento telefonát přiměl kolegu řidiče k zakusnutí se ve stylu "když to Pelin vyjel, tak já taky" a ten závěrečný kopec dal taky. Sklonil jsem se nad jeho uměním, dal ho na první pokus ...
Z obávaného strachu a následků z něj nakonec nebylo nic - ani mi nebylo blbě, ani jsem si nemusel jít lehnout, jen jsem musel doplnit tekutiny, padla na to litrovka limonády.
Byl to nádherný víkend s kamarády, při kterém nepadla ani kapka alkoholu, což můj prožitek z víkendu zvedlo o další úroveň vzhůru ! Kéž by takových akciček o víkendech bylo víc !!!
Škoda, že nedokážu přenést onu pohodu sem na blog, podělit se o ní s ostatními
PS: Ony dva sny z pátku na sobotu zveřejním při nějaké další příležitosti v rámci mého projektu 365 :-)
PS2: Na obrázku gotický hrad Pecka (Loc: 50°28'44.116"N, 15°36'15.657"E)
