Pro potřeby snu se vraťme do šedesátých let, kdy ještě v tramvaji jezdívaly průvodčí, do nějaké vlahé noci, jež právě přichází.
Jedeme v tramvaji typu "žehlička", tedy T1 a je to sólo vůz. Ve voze je několik cestujících, různě na zastávkách přistupující a vystupující. Někteří nastupující jdou za kolegyní průvodčí sedící ve svém boxu pro lístek, někteří ne. A tady nastává práce pro mě a mojí kočičku Mourinku, protože musíme ověřit, jestli ti, co u průvodčí nebyli mají vícedenní jízdenku.
Mourinka si vždy před nějakého občana sedne a vždy když se k ní propracuji, sedí u někoho, kdo jízdenku nemá.Zvládáme to řešit i bez zvýšeného hlasu, dotyčný svoji chybu uzná. Ba co víc, když si lidi uvědomí, že Mourinka má čuch na neplatiče, tak už dotyční vstávají sami a jdou k průvodčí, než k nim dojdu.
Pokus jednoho přičmoudlého občana čenžovat u průvodčí lístek bez placení pacifïkuji hned v zárodku a dotyčný hned vytahuje kovovou třicetikorunu,
Prostě pohoda klídeček, venku se stmívá a my dojíždíme na konečnou. Všichni vystupují, samozřejmě kromě mě, průvodčí a dvou policistů v modrých mikinách, kteří to měli zcela bez práce. Průvodčí si při prodávání lístků stihla dělat čárky, teď je spočítala a řekla (mi) obdivně: "Tedy, 100% platících cestujících, to tu ještě nebylo."
Skromně jsem se pousmál a řekl něco ve smyslu, že je to spíš pochovala pro Mourinku, než pro mě. Mourinka samotná v tento moment vyběhla na trávník u konečné a jala si hrát. Průvodčí se mě ptala, co budu dělat, když pojedeme na další kolo a Mourinka tu zůstane? V poklidu ji vysvětluji, že v předposledním kole to nevadí, protože za ní dojedeme před posledním kolem. "No a když by Mourinka takhle vyběhla v posledním kole, tak se pro ní vrátím autem, až dojedeme do vozovny" dodávám na její doplňující otázku.
A tím sen končí - Mourinka si hraje, my se na ní díváme, všude kolem nás ticho a klid...
Nemusím dodávat, že probuzení z takovéhoto snu bylo s úsměvem .-)
Žádné komentáře:
Okomentovat