Prerekvizity dnešního snu byly dvě - několik hodin do návratu do práce po týdnu dovolené včetně očekávání, že to nebude snadné.
Sen si moc nepamatuji, tedy krom toho důležitého, proto si dovoluji mírně stylisticky upravit určité části.
Jsem v nějaké moderní budově, kde je openspace, v něm mnoho počítačů a kukaněmi pro styk s klienty. A jsem tam také já, který pobíhá mezi počítači a spravuje je. Reálné kolegyně z oddělení H* velkého města mi děkují, včetně jejich vedoucí.
A pak - možná ve stejné budově, ale spíše v jiné budově (byť od stejného architelka), možná i v jiném městě, jsem opět v openspace, kde jsou opět reálné kolegyně, shodou okolnosti také z oddělení H*, avšak z menšího města. Opět následuje mé kolečko po počítačích, ale to už sotva pletu nohama a po další chvilce kecnu zadkem na zem na nějaký schod. Už nemohu, jsem uřícený, stahaný, prostě fyzicky groggy.
"Ty bys potřeboval čtyři (dlouhé) nohy" říká mi vedoucí oddělení H* z menšího města.... a já si nejsem jist, jestli to byla z její strany kletba, nebo jestli jsem krapínek nekouzlil ve snu já ...[1] Můj pohled se od té vedoucí stočil dolů k mým nohám a hle, je tu opravdu nový pár nohou. Aby se mi to tam dolů všechno vešlo, jsou všechny nohy tenčí, ale zase o něco delší. Dvě nožky jsou bosé, dvě obuté (a s ponožkami).
S klidem angličana si z mého batůžku, co jsem měl doteď na zádech, vytahuji rezervní pár ponožek a pár bot, jež v reálu používám do tělocvičen či prochladlých kluboven.Nasazuji ponožky, vjíždím nožkou nejprve do jedné a pak i do druhé boty, ani si tkaničky nezavazuji a v okamžiku, kdy se rozhoduji, že se na své čtyřky nožky postavím, sen končí.
Probudil jsem se s pocitem plného močového měchýře a na záchod se mi tentokrát šlo fakt blbě, protože mi něco tam dole na spodku chybělo, připadal jsem si jak beznohý...
Tolik ke snu a nyní k realitě
Už v šest hodin jsem byl nastražen poblíž pracoviště a čekal drnčení služebního telefonu, ale protože jsem měl do začátku pevné složky pracovní doby čas a drnčení nepřicházelo, v klidu jsem se proto věnoval hře Ingress. Tedy v klidu, už od pěti hodin ráno mi drnkal telefon a hlásil, že nám protistrana bere kontrolní body, takže jsem si hrál se zabezpečením zbývajících bodů. Vyšťaven z virtuální energie ve hře Ingress, vyšťaven z pobíhání mezi body a s propocenými věci jsem se dobelhal do práce a dokonce jsem si stihl udělat i to pověstné ranní kafe.
První telefon přišel - ano správně - z oddělení H* velkého města přesně v okamžiku, kdy jsem opatrně testoval správnost udělání toho kafe, a pak přicházely hovory další a další, takže ranní ono kafe bylo dopito až v 11:30. Studené, pochopitelně. Kolegové se v průběhu dne přiznali k několika problémům, co jsem byl pryč, některé jsem jen odkývl, u jiných zvedal oči k nebi (ale nikoliv kvůli řešení kolegů, ale kvůli tomu co se jim dělo).
Avšak odpoledne jsem "omylem" zabloudil do kanceláře, kde sedí dvě kolegyňky a už podle zlého pohledu té, za kterou jsem pracovně nešel, mi bylo jasné, že něco přijde. První otázka té rozčilené kolegyně byla ještě v pohodě. "Nejdete kvůli mému telefonu?". Odvětil jsem pravdivě, že ne a že ani netuším... "Kolegové se nepřiznali?!?" optala se naštvaněji.
Dozvěděl jsem se celou story a pak po vyslýchání všech mých kolegů si dal dohromady celý obraz. Nejdůležitější jeho část je to, že externí firma na opravu, jež si v místních podmínkách nezvládneme udělat, nebyla objednána od čtvrtka ještě ani v pondělí večer. Tedy dnes večer. Zítra to v klidu udělám hned ráno, dnes bych to nedal, už kvůli další poruše, kterou jsem minule odstraňoval asi tři dny. :-(
[1] Teoreticky by to mohlo být i: "Potřeboval bych čtyři nohy"
Žádné komentáře:
Okomentovat