Počínaje předchozím pátkem jsem najel na prodloužený týden s jubileem (a ještě dva dny si užiju), kdy jsem očekával nějaké lumpárničky od kolegů a kolegyň občas proložený dárkem k mému nekulatému jubileu. Hlavně jsem se bál situací, kdy budu pít a pít a nebude to voda...
O minulý víkend jsem byl totiž jako každoročně na akci, kde se tak trošku sportuje, ale, bohužel, také průběžně pije pivo. Tam to dopadlo očekávatelně - v sobotu odpoledne už trvalo jednomu týmu přejít k dalšímu zápasu ze hřiště A na hřiště B vzdálené od sebe na tři slepičí kroky dobrých 15 minut. A večer a v noci rambajs. Naštěstí jsem spal v klidové zóně, byť bych raději spal ve stanu, kde mohlo být možná ještě klidněji. Ale páteční vytrvalý déšť mi stavění stanu pokazil...
Ale nebylo nic až do odjezdu, čímž mě hlavní pořadatel překvapil, kdy až po odjezdu hráčů mi mírně v ústraní předal speciální balení peprmintových čokoládiček zabalené tak, že to vypadalo jako krabička se sáčkovými čaji :-) Tedy první dar a první přání.
V pondělí se v práci nic zajímavého nedělo, kromě toho, že mi zvonil telefon a na střídačku mi přicházely SMSky a hovory na téma jubileum, přičemž mě překvapila má stařičká teta (90+ let), která si na mě po letech vzpomněla a dokonce si sehnala správné číslo (v jejím původním měla chybu v přepisu čísla). A vlastně bylo něco - už od pátku jsem čekal na šéfa, který mi měl na úterý povolit další výjezd na zakázané pobočky, konkrétně na P*.
Ozval se v úterý vysloveně na poslední chvíli, kdy už jsem řešil náhradní způsob, jak řešit problém a nebýt na pobočce. Sice jsem byl přemlouván, ať jedu načerno, ale...
Na pobočce P* se v jedné kanceláři kompletně měnil nábytek a zákonem padajícího .... kálení ... se zbylý nábytek dával do jiných kanceláří, a tak dál a ten úplně nejhorší nábytek se likvidoval. Což znamenalo hodně přepojování počítačů. Ve výsledku je v té první kanceláři o jedno pracoviště s počítačem navíc. Firma to postavila tak, jak měla nakresleno v plánku a odjela, děvčata si to pak přestavovala sem a tam, až to v 11:30 skončilo prakticky stejně, jak to před 90 minutami postavila firma. Já měl do té doby relativně volno, které jsem využil na opravičky problémů kolegyň na než se od kolegů, jež nyní za mě jezdí na pobočku, zatím nedostalo. Takové ty nepodstatné maličkosti, které ale usnadňují práci.
No jo, ale měl jsem čas vymýšlet blbosti. Trošičku mě zamrzelo, že už se na P* nedrží oslavy jubileí (mladé dívky se provdaly, mají děti a jiné starosti) takže původní papír s narozeninami, kde jsem byl uveden, už vzal čas. A tak jsem trošičku provokoval, až to první holce došlo, a vykoledoval si potřesení tlapičkou a přání všeho nejlepšího.
Další akce - procházka s kamarádkou - v úterý padla, ale v náhradním termínu proběhla, o tom ale až za moment. Ještě je totiž potřeba chronologicky zmínit oslavu v rodinném kruhu, jež byla přesunuta na tento den a proběhla dobře, bylo veselo a obdržel jsem nějaká zařízení na svícení. Sám sobě jsem si nuceně koupil novou televizi, které si osazenstvo všimlo po 10 minutách, kdy někomu došlo že je jiná než obvykle...
To jsem ale ještě netušil, že v úterý ještě došlo na druhém konci našeho kraje k události, která mi totálně zničí náladu ve středu, včetně chuti pracovat, o zachování pracovního poměru pro naši firmu nemluvě. Další z mých kolegů měl totiž problém s autem, které škrábl při výjezdu z podzemních garáží na cestě zpět i s cestujícími.
Správný postup při škrábnutí cizího (= služebního) auta je: Zastavit, zavolat policii. Což se blbě dělá ve výjezdu, ale z vyprávění vím, že si kolega myslel, že je to malý škrábaneček, takže odjel. Ale pak ho cestující přiměli zastavit a zkontrolovat škodu - dlouhatánský škrábanec přes celý bok...
Proč to vyprávím? Hlavně proto, že jsem se ve středu ve dvě hodiny odpoledne ocitl v ředitelně, kde na mě dorážely čtyři členové vedení na téma, že je odřené už druhé auto. "Moje holky s ním jely a jel jako by byl tejden z autoškoly" To mě dojalo a dost rozhodilo.
O hodinu později jsem už byl schopen uvažovat a hlavně počítat do tří. Spolucestující s mým kolegou byly tři, v ředitelně se mluvilo o dvou. A tak jsem si zašel za tou třetí. "Kromě toho excesu jel normálně" řekla mi a jmenovala všechny činnosti, které se dělají za jízdy, tedy předjíždění, hlídání si rychlosti, plynulost jízdy .... A všechny hodnotila kladně, tedy naprosto rozdílně než co jsem měl z ředitelny..
Teď už jsem byl úplně v prdeli. Ano, až tak to musím říct, protože jsem od té chvíle nebyl schopen udělat nic, protože mi z hlavy nešla jedna zásadní otázka, která mi sakra hlasitě rezonovala hlavou: "Proč z jedné jízdy jsou tak totálně rozdílné poznatky?"
A byl jsem z toho mimo i při již zmiňovaném chození s kamarádkou E* po jednom městském kopci, které nám přerušil déšť. Asi i naštěstí, protože takto jsem ji řekl jen jádro pudla tedy onu otázku a velice stručně i dvě věty o řízení (a to až po otázce "mluvila jsem o sobě a co ty?", ale situace se opět vrátila k problému E* a jejího otce. Právě jej odvezla do hospice. Ale pozor, pokud mu udělají "banální" věc, kterou bych očekával u nemocnice, tak ještě může jít - teoreticky - domů.
SAKRA CO TO JE? To je české zdravotnictví už takhle v řiti ?!?
Po tom všem jsem ve středu v noci sežral 8/10 řokoládiček z neděle, (1/10 jsem stihl mezitím rozdat)...
Můžete hádat, jak jsem vypadal ve čtvrtek na kafárně s I*, když jsem onu situaci s kolegou těstně předtím probral o samotě s ředitelem pobočky A* a pak ještě s další vedoucí, jež už má být několik měsíců odejita(!), ale nedaří se najít náhradu(!!!). Ta mi řekla: "Od doby [X] se někteří lidé chovají, jako by byli trvale v afektu"
Celou kafárnu mi to lítalo hlavou, což byla ve čtvrtek první chvíle, kdy jsem se mohl zastavit a zamyslet, protože si poslední dva roky dávám záležet, abych se všemi vycházel, tykal si s nimi a pak mě jedna z nich takhle znectí kolegu? Jak se mám chovat dál?
V kafárně mi to řekla I* jasně: Když nevidíš zlo, neznamená to, že neexistuje". A taky mi vynadala, protože jsem před ní vypil 1,5 litru ředěného džusu, přičemž u prvního litru si nejsem jist, jak rychle jsem to vypil, ale mám dojem, že číšník nestíhal přinášet.... A pak jsem od I* dostal dárek a prý: "Otevři ho až doma"
Tušil jsem nějakou čertovinu, ale že dostanu hodinky pro mě byl šok. Mimo jiné i kvůli mé výchově, kdy platí: "On po tobě hodí chlebem, ty po něm chlebem, on hodí cihlu, ty hoď cihlu zpět (tu původní, pokud možno)", neboli, jak se chovají k tobě, tak se chovej ty k nim. A to se týká i dárků - neboli: Nedostaneš-li dárek několik let, tak ho taky nedávej, když ho dostaneš, měl by ses obdobně revanšovat minimálně ve stejné cenové relaci. Což ale zavání roztáčením spirály čím dál tím dražších dárků, což jsem I* již emailem řekl (tradicí je pokafárnová výměna emailů) a se svým katastrofickým přeháněním pohrozil, že jí za pár let budu muset koupit auto :-) Ale odvetka z mé strany se chystá, otázkou je, jak rychle se povede...
Dneska jsem obdržel (zdánlivě) poslední dárek, ale bojím se, že při mém výletu na S* ještě něco proběhne...
