Celé by to mělo začít asi pondělkem, kdy jsem si začal uvědomovat až nepříjemně blížící se narozeniny, kdy mě dostala jednoduchá věc - jež mi ukázala, kam až jsou někteří lidé zajít... (pondělí) ... a také to, že se z toho všeho svrabu co kolem toho vznikl, se vyhrabu ve čtvrtek...
Negativní jsem byl i v (sobotu) a přitom celý týden bych mohl pojmout i z té pozitivní stránky, třeba proto že jsem obdržel i nečekaný dárek a hned v dvojím provedení - písničku na přání, jedna z nich zazněla z rádia, druhou pak zahrál kluk z kapely, která vystupovala na víkendové akci. Jen asi pikosekundu jsem uvažoval, jestli jsem byl šťastnější z toho, že z rádia zazněla právě "ta" písnička, anebo to, že ta druhá byla hrána kapelou, která se před naším vystoupením stihla rozpadnout, ale pro naší akci přeci jen ještě jednou zahrála? Ne, obě potěšily stejně :-) A to tak, že dost.
Obě také úplně stejně odhalily stejný problém, kdy už dlouhodobě neumím říct "Děkuji" tak, aby to vyznělo tak jak má, protože pocit, že si daný dárek nezasloužím, se mi do toho poděkování promítá. Je to takový pocit, jako bych dostával dárky za něco, co dělám normálně a samozřejmě. Asi také podvědomě očekávám, že i pro ostatní je "to" normální...
No a když se vrátím k akci, na níž jsem - jako rozhodčí jsem si jaké užil a protože se s mnoha účastníky znám, bylo to takové klidné přátelské setkání...
